No, já vím, už je to nuda pořád číst, že se máme skvěle!
Už asi z fotek víte, jak jsme si den hezky užili (my všichni, proto píšu měkké i. Taky by mohlo být tvrdé y, kdybych myslela jen učitelky a děti… ;-).
Žblabuňka (Helča) už byl ve svém psaní smířlivější (blýská se na lepší časy!), už se tolik nevytahoval, nevolal na pomoc neviditelné kumpány a taky nedával záludné úkoly. Dnešní byl jasný – dojet na kole do Stráže nad Nežárkou, najít zámek a dobře si ho prohlédnout.
Tak jo. Večer jsme prosily (některé) tam Nahoru, aby počasí na cestu bylo příznivé, nebylo úmorné vedro a cesta proběhla v klídečku. Tak se i stalo – poslaly jsme (my všechny odrostlé holky) poděkování neviditelným tam Nahoru…
Pak jsme se s vervou vrhli na plnění úkolu : Jak poznáme zámek? Podle věže, věděly děti. No jo, ale ve Stráži jsou věže 3 a hned vedle sebe. Byla jsem vyslána jako průzkumník omrknout terén. V batohu dopis od Nežárky s obrázkem Rusalky a zachráněnými dušičkami od Žblabuňky. Tak si, dětičky, lamte hlavičky, co nesmí žádnému zámku chybět? Věž, okna… Jako nápověda toho, co jsme potřebovaly slyšet, byla návodná otázka – Mohou do zámku chodit lidi, jak chtějí? Co má každý zámek? No jasně – bránu! A tak jsme se vydali k bráně zámku (pro toho, kdo ve Stráži nebyl – věž má ještě základní škola a radnice). Očima jsme si bránu i věž „vyfotografovali“ a děti po večeři bránu nakreslily. Jistě jste ta velkolepá díla viděli!
„Oslím můstkem“ přes iniciály naší významné operní pěvkyně Emy Destinové jsme se dostali k příběhu Rusalky, sestry víly Nežárky. Slíbili jsme si, že si její smutný příběh povíme po svačině.
Odměnou za splněný úkol byla vanilkovo-borůvková zmrzlina. A byla opravdu výborná. Tak nějak tuším, že nám zmrzlinka stojí za to, ještě jednou do Stráže vyrazit ;-).
Cestou děti chvíli podpíraly most (no, však všichni víme, že kvalita díla Ředitelství silnic a dálnic je často pochybná. Myslím, že si tuto výpomoc necháme proplatit) – výpadovku na Jindřichův Hradec (nebo Třeboň – jsem to nezkoumala). Fotka se Petře opravdu povedla. Má za 1!
Bezvadně si děti užily hřiště na okraji lesa, kterým jsme se vraceli zpět do Pístiny. Pořád jsem měla v hlavě náš záměr nechat děti vylézt na myslivecký posed, který jsme měly v plánu už před odjezdem. Ale buď nebyl v úplně dobrém technickém stavu, nebo jej objímaly skoro metrové kopřivy. Ale dnes jsme měli štěstí – uviděla jsem posed tak akorát pro nás. Kdo z dětí chtěl, vylezl (s naším jištěním, které na fotkách vidět není) a pokochal se pohledem z výšky na velké širé louky a lány…
K obědu bylo pečené kuře a bramborem a salátem z čínského zelí. Opět mňamkové. V rámci poledního klidu (a schováním se před již dotěrnými slunečními paprsky) děti na pokojích kreslily obrázky na koresponďáky a my psaly, co vám vzkazují. Snad si je do pátku přečtete.
Po svačině jsme dětem ukazovaly naše bankovky a říkaly jim, jaké významné osobnosti jsou na nich vyobrazené. Tady musím zmínit komentář Bětušky: „No, to jsem zvědavá, kdy už řekneš něco, co nevím“:-)))
Schválně – víte vy, na jaké bankovce je Ema Destinová? Neřeknu, podívejte se, chcete-li. Ema Destinová krásně zpívala árii z Rusalky, tak jsem jim ( i na přání víly Nežárky) smutný příběh o lásce, zradě, odpuštění a smrti vyprávěla. Děti poslouchaly s napětím, které ještě vzrostlo při sledování a poslechu těch nejznámějších árií – Měsíčku na nebi (Rusalka); Běda, běda, ubohá Rusalko bledá (vodník); Čury, mury, fuk (čarodějnice). Víme, že z Rusalky se stala bludička a protože děti (vlastně i většina dospěláků) mají rády příběhy s dobrým koncem, rozhodli jsme se, že Rusalce – bludičce nakreslíme srdíčko (viz fota) a pošleme jí skrze něj naši lásku (obrázky necháme zítra u některého z rybníků – děti si ho vyberou), která by jí z hlubin rybníka osvobodila, aby zase mohla jako víla tančit se svými sestrami, hlavně s Nežárkou.
K večeři byly kynuté jahodové knedlíky – mňamky, mňamky. Katka a já jsme neodolaly – ale jen jeden! Salát Peti a Helči byl taky dobrý ;-).
Pak už jsme nechaly děti vydechnout a dělat si v rámci dohodnutých pravidel, co chtěly. My probraly plán na další den, řešily občasné spory (on mi řekl, ne já to neřekl…), hráli jsme přetahovanou, zpívali, tančili…. Zkrátka pel-mel radostí bylo dosti :-))).
A já s radostí končím dnešní report a jdu spát.
Těšíme se na zítra. Zase si užijem spolu všichni krásný den. Totéž přejeme i vám!
Jarka Hešíková 🙂
P.S. Ten krtek, co jsem ho včera měla na ruce a asi jste ho zahlédli na fotce, byl bohužel krátce mrtvý. Ležel na cestě, kudy jsme projížděli a zrovna jsme měli přestávku na pití. A protože se nám nepoštěstí vidět hned tak opravdického krtka (já ho viděla „naživo“ poprvé) , tak jsme si ho dobře prohlédli. Děti smutně říkaly – chudinka, co se mu stalo. Byl uložen ke spánku do vysoké trávy…