Zdravím 🙂 Máme za sebou krásný den – nejen na zážitky, ale počasí nám udělalo radost. Ochladilo se, deštěm se vzduch osvěžil a provoněl, a tak úkol, který jsme od Česílka dostali, se nám dobře plnil.
Poprvé nás Česílko neoslovil „vy pidižvíci mrňavý“, ale „dětičky“. Děti si toho okamžitě všimly (včera navrhovaly, abychom mu napsali dopis a oslovili ho ty „pidižvíku zelený mrňavý“) a i další slova z dopisu vodníka (když děti chválil za moc pěkné obrázky brány zámku: „Všechny jsem si je večer, když pršelo, prohlédl, a tak nějak mi bylo teplo u srdíčka. Tak si říkám, jestli by mě bez těch smutných dušiček nebylo líp.. Ony tu v té tmě a chladu vzdychají a někdy i pláčou. Už se mi to přestává líbit…“) naznačila, že „se Česílkovi otevírá srdíčko“ – jak říkají děti.
Pro velký úspěch s orientací v mapě jsme dětem ve spolupráci s majitelkou komunitní zahrady připravili orientační pochod Příbrazí. Děti si cestu do Příbrazi dobře pamatovaly a věřte, nevěřte, ty zdatnější zvládly 4 km „na jeden zátah“ – jen s 2 kraťoučkými přestávkami na pití. Orientace v mapě však byla složitá i pro učitelky, které také patří mezi ženy, které neumějí číst v mapách :-)… Ale nějak jsme to, my ženy, společnými silami zvládly. Děti jen radostně běhaly k někdy složitě nalezenému stanovišti. Mapu s označenými stanovišti si děti vezou domů a jistě vám hrdě ukáží, odkud jsme přijeli a kde byla komunitní zahrada( č.18). A u č. 18 jsme také našli další dušičky :-).
Po obědě jsme vodníkovi, který zdobí naši jídelnu, vyrobili z CD super ryby do jeho rybníčka. Už jste možná viděli jejich fota. V zítřejším dopise budou za ně Česílkem pochváleny… A srdíčko se mu otevírá víc a víc…
Odpoledne jsme dali dětem vyřešit pořekadlo: Jedu tam, nevím, kam. Vidím to, nevím co. No, nebylo vůbec jednoduché najít odpověď. Nakonec jsme vyrazili přímo za nosem. Ale kam? To jsme nevěděli. Drncavá polní cesta dovedla ty zdatnější cyklisty (děti jsme rozdělili na 2 skupiny) do vesničky Stříbřec. Cestou zpět jsme se zastavili u rybníka, který měl schůdky do vody. Takže jsme dětem splnili přání, že si namočí nohy. Já si v příjemně prohřáté vodě i zaplavala a děti mi na břehu fandily a držely palce, aby mě Česílko neutopil. A co jsme viděli? Danky, býky a krmelec – to bylo to nové, vedle „okoukaných“ koní, rybníků, vážek, kachen, řepky olejné…
K večeři byla hrachová kaše a uzené maso. A to jsme tedy koukaly, jak dětem hrachová kaše chutnala! A po večeři jsme dětem jménem Česílka předaly za splněný úkol diplomy.
A vůbec – děti tu výborně jí, určitě proto, že Helenka výborně vaří a mají hodně pohybu. Zdravotně vše v pořádku, přibyly další malé odřeniny, ale děti jsou statečné, většinou stačí na vyléčení jen ukápnout pár slziček a kvalitní ošetření s úsměvem od zdravotnice Petrušky.
Zítra ukončíme nápravu Česílka splněním jeho posledního úkolu – dojet na břeh Nežárky, tam jsou připraveny na předání poslední dušičky. A za ty ryby (z CD), co jsme mu pustili do jeho rybníka, máme zaplacenou zmrzlinu! Jupííí. To bude radosti.
A víte, kdo bude dělat Česílka? Neřeknu. Až zítra. Dobrou noc. JH a spol 🙂